Drobečková navigace

Úvod > O obci > Historie > Majitelé samostatného Velichova

Majitelé samostatného Velichova

Pozn.: Výčet majitelů Velichova potvrzuje archivní doklad, který objevil ostrovský badatel Dr. Jaroslav Fiala ve Státním úředním archivu v Praze, a který je zároveň jedním z mála konkrétních záznamů. Data i jména se ostatně u různých autorů velichovských dějin často rozcházejí.

patřily od roku 1336 ke královským majetkům, a to po dvě desetiletí. Oba újezdy se staly součástí panství hradu Hauenštejnu (dnes Horní Hrad). Hauenštejn byl vybudován kolem poloviny 13. století, pravděpodobně jako jeden ze zemských hradů, které chránily přístup do vnitrozemí Čech. Prvním zaznamenaným držitelem byl kolem roku 1320 loketský purkrabí Mikuláš Winkler. K roku 1359 jsou již však zmíněni majitelé z řad šlechticů – Ulrich a Erhard z Rugenheusen­steinu, a to v souvislosti s dosazením nového faráře k velichovskému kostelu. Lze tedy soudit, že kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Velichově existoval již v době, kdy újezd patřil doksanským premonstrátkám. Jeden z údajů uvádí rok 1298, vzhledem ke zmínce o jeho faráři, jiný až rok 1384. Další historické záznamy pocházejí bohužel až z 16. století a zmiňují se především o majitelích Velichova – podle záznamů se zde od poloviny 16. století vystřídalo na třicet jmen a titulů. Ve výčtu velichovských pánů se autoři statí často rozcházejí, nicméně některým majitelům patřil Velichov jen několik málo let, než jej prodali dalšímu zájemci a kromě jména a dat po sobě nezanechali hmatatelné stopy.

Dalším z četných majitelů tentokrát již samotného velichovského újezdu se stal roku 1565 Lorenz Langer, o němž, kromě jména, není zatím více známo a o pět let později pánové z Mangoldu (Mangoltu). Ani o tomto rodu se nepodařilo získat podrobnější údaje.

Po jednom z nich, zůstala však ve Velichově jedna z nemnoha vzácných historických památek – náhrobní kámen. Kamenná deska s ležící postavou pána, kryla původně hrobku v kostele. Při přestavbě kostela však byla přenesena na hřbitov a zazděna do jeho obvodové zdi. Po pánech z Mangoldu se jako majitelé Velichova, objevují Šlikové a to až do roku 1588.

Do roku 1599 patřil pak Velichov Thomasi Thüselovi /Thüsselovi, Thuselovi, Týzlovi/ z Daltic na Velichově. Ani o tomto majiteli nebyly zatím zjištěny konkrétní údaje. Pan Thüsel prodal roku 1599 Velichov i s tvrzí dalším Šlikům, kteří se tu střídali až do roku 1651. Roku 1651 paní Kateřina Eleonora Mörderová (rozená Šliková) prodala panu "samostatný statek Velechov“.

Hraběcí rod Wallisů pocházel z Irska a Skotska. Roku 1622 vstoupil Richard Wallis do služeb císaře Ferdinanda II. Usadil se v Českých zemích a do císařské armády vstoupili i oba jeho synové. Jeden z nich padl v bitvě u Lützenu (1632), druhý, Olivier, pokračoval ve vojenské kariéře. Roku 1640 získal Olivier Wallis titul svobodný pán a v roce 1652 inkolát v Čechách – t.j. všechna práva zemského, v tomto případě českého šlechtice. Většinu svého vojenského života strávil na bojištích třicetileté války. Zemřel roku 1667 v hodnosti generálmajora v Horních Uhrách a byl v doprovodu celé kompanie vojáků přenesen na svůj statek a místo svého posledního odpočinku – do Velichova.

V roce 1672 zemřela Agnes Marie z Wallisu, vdova po Olivierovi a zároveň patronka kostela ve Velichově. Další údaje o četných majitelích Velichova se ve třech různých seznamech opět rozcházejí. Po paní Agnes Marii se objevuje ještě Franz Ernst z Wallisu, dědičný pán Leskova a Georg z Wallisu na Velichově, a to do roku 1678. Zda byli také pohřbeni ve velichovském kostele není známo. V roce 1679 získal Velichov nový majitel, Johann Christoph Kager ze Štampachu (uváděn jako Strimbach či Stambach). Štampachové byli starý a velmi plodný rod, původně německý (Steinbach), ve 14. století se však již objevuje i v Českých zemích. Nebylo výjimkou, že měli Štampachové od několika manželek i dvě desítky dětí. Byli většinou usazeni v západních Čechách a na Žatecku. Johann Christoph Kager hrabě ze Štampachu zemřel údajně roku 1718 jako bezdětek a odkázal své jmění manželce, Kateřině z Moran, která zemřela roku 1721. Na scénu přichází Václav Kager ze Štampachu, nejasného příbuzenství.

Roku 1725 byl majitelem Velichova . Bezprostředně po tomto roce se ve výčtu vlastníků objevuje další z rodu Wallisů – Jiří Olivier. V roce 1739 získala Velichov na osm let příslušnice rytířského, původně štýrského rodu, Augusta Sibylla Nesslingerová ze Schelchengraben. Další z mnoha jeho vlastníků byl Jan František svobodný pán Hessler. Panství mu bylo – podle kroniky – kvůli zadlužení nabídnuto ke koupi v soudní dražbě. Velichov mu patřil od roku 1747 podle jednoho údaje do roku 1755, podle jiného do roku 1770, kdy Jan František údajně zemřel. Dědičkou se stala jeho dcera Anna Regina. Tomuto rodu Velichov náležel až do roku 1792.

Po ní se stal dalším z mnoha pánů Velichova Paul (na jiném místě uváděn jako Karl) Schönpflug, rytíř z Gamsenbergu. Velichov vlastnil v letech 1793 – 1799. Pocházel pravděpodobně z rodiny či příbuzenstva slovníky uváděného pana Schönpfluga z Gamsenbergu, primátora města Jílového.

V roce 1799 –1802 vlastnil Velichov Philip – říšský hrabě von Zedtwitz, potomek staré německé rodiny, jejíž část se z okolí nedalekého Hofu přesídlila koncem 14. století také na Chebsko.

Od roku 1802 nastalo však opět závratně rychlé a dnes těžko pochopitelné střídání majitelů. Pouhý rok, dva či tři se tu v letech 1802 až 1812 zdrželo pět pánů, (Franz Merida či Meriola a Johann Werner, Paul Tachezy či Tachberg, Michael Ebert či Eckert, Franz Josef Zeidler, Johann Hauptvogel a Wilhelm von Papsdorf) – z nichž však jen poslední vlastnil šlechtický titul „von“. Delší dobu, celých jedenáct let, držel Velichov jistý Anton Berger ( 1812–1823). V letech 1823–1855 patřil statek Velichov Františku a Anně Pelikanovým, od jejichž dědiců jej koupil pan Karl Anger z Karlových Varů. O rok později v roce 1856 zakoupil toto sídlo .

Roku 1888 zakoupil od Anny Marie von Löschner, vdovy po lékaři a vědci, panství Velichov František hrabě Ledebur – Wicheln (1844–1892, uváděno i 1893), a to za 67.000 zlatých. Rod Ledeburů (Ledebourů) pocházel z Německa, z Westfálska. Česká větev rodu Ledebur – Wicheln má svůj počátek v polovině 17. století. Jako první byl Jan Jetřich, rytíř Ledebur, který 1657 zdědil české panství Golčův Jeníkov. Manželkou Jana Ledebur – Wicheln byla hraběnka Karolina Černínová z Chudenic, což asi souviselo s velichovským nástupnictvím Černínů. Jeho mladší bratr František, c.k. tajný rada, se oženil s Leopoldinou, hraběnkou Thunovou. Rodina pobývala v létě ve velichovském zámku. Jediný syn Johannes padl v první světové válce. Které ze dvou dcer patřil pak Velichov do roku 1924 není dosud zjištěno.

Předposledním majitelem Velichova se stal roku 1924 hrabě (1855–1927). Ke svém jménu přidával již dodatek „Morzin“, podle vymřelého rodu jeho matky, Aloysie hraběnky Morzinové. Jeho synovi Eugenovi Czerninovi (1892–1955) patřilo velichovské panství až do roku 1945.

Původ Černínů (Czerninů) Černínové (Czerninové) patřili k nejstarším a nejvýznamnějším českým šlechtickým rodům. Písemně jsou doloženi již ve 12.století, stejně jako jejich sídlo – Chudenice na Klatovsku. Pocházeli údajně z ještě staršího rodu Drslaviců, sídlících na Plzeňsku. Podle legendy byli členové rodu za bavorského vpádu vyvražděni, až na chlapečka, kterého chůva ukryla do krbu v černé kuchyni hradu. Byl pak pochopitelně opravdu černý. Rod měl několik větví – chudenicko-švihovskou založil v 15. století Diviš a jeho syn Humprecht (1525–1621). Jméno tohoto Humprechta připomíná hrad Humprecht u Sobotky. K jeho stavební činnosti patří také počátky stavby monumentálního pražského Černínského paláce, sídla ministerstva zahraničí. Další Černín – Heřman – podnikl se svým přítelem Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic roku 1598 cestu do Palestiny až k tureckému sultánovi, popsanou v jednom z prvních českých cestopisů. V roce 1620 byl Heřman staroměstským císařským hejtmanem – musel tak přihlížet popravě svého přítele Kryštofa Haranta na Staroměstském náměstí 21. června roku 1621. Spolu s panem Harantem tam skončil i Humprechtův bratr Diviš, který se postavil na stranu českých stavů.

Černínové získali roku 1627 hraběcí titul a postupně také další panství v západních Čechách (Petrohrad, Andělská Hora, Nejdek ad.). Patřil jim kromě Chudenic také Švihov a Kozel. Pozdější Černínové vynikli jako mecenáši a znalci umění a věd. Jan Rudolf, prezident Akademie výtvarného umění, zakladatel obrazárny ve Vídni a skvělého zámeckého parku na Krásném Dvoře, člen stavovské malířské školy, polytechniky, konzervatoře a muzea v Praze, nesl titul nejvyššího komořího a rytíře řádu Zlatého rouna. Stejnými zájmy byl známý i jeho syn Eugen Karel (1796–1868). Patřil k přední reprezentaci české šlechty. Spolupracoval na založení českého muzea s Františkem a Kašparem hrabat ze Šternberka, v historickém bádání s Josefem Dobrovským a Františkem Palackým. Založil druhý největší soukromý archiv české šlechty v Jindřichově Hradci. Jeho vnuk Rudolf , předposlední majitel Velichova, se oženil s Emmou Orsini von Rosenberg a po jejím úmrtí (1905) s Theresií Fries von Friesenburg. Jeho synovi Eugenovi (1892–1955) patřilo pak velichovské panství až do roku 1945. Oba poslední majitelé přistavěli zámek a modernizovali jeho vybavení, stejně tak dvůr a panský hostinec „U lípy“. V koruně této staré lípy byla prý dokonce umístěna plošina, přístupná z poschodí hostince, na níž mohlo v zeleni a stínu trávit volné chvíle až dvacet pět hostů.