» Homepage » Historie Velichova


Historie Velichova

Velichov dříve Welchau, Welichow, Welechow, také Welka patří k řadě obcí, které lemují horní tok Ohře. Historici se shodují v jeho základní charakteristice: malebná poloha, mírné, na rozdíl od sousedních obcí, teplejší klima a úrodná půda.

První doklady a zmínky o přítomnosti člověka v této oblasti představují archeologické nálezy z pravěku – keramický střep z mladší či pozdní doby bronzové, pocházející ze zbytků hradiště na vrchu Děvíně či Děvici – Thebisbergu, dnes Liščím vrchu nebo z jeho okolí. Jde o úlomek ze silnostěnné keramické nádoby, patřící k okruhu chebské skupiny lidu popelnicových polí, která osídlovala na začátku 1. tisíciletí před naším letopočtem horní Poohří. Další početné keramické střepy pocházejí až z doby mladohradištní (11. století). První písemné doklady o existenci Velichova se objevují teprve ve 12. století, v souvislosti se slovanským osídlováním oblasti, jak je patrné i z názvu: Velichov – místo patřící Velichovi či Velechovi nebo jím spravované. Slovanská kolonizace postupovala z vnitrozemí do neosídlených oblastí proti proudu Ohře a jejích přítoků a zabírala především území níže položená. Velichovský újezd spadal do Sedlecka – Sedlecké župy. Představoval její jižní hraniční oblast. Sedlecké hradiště bylo na konci 10. a začátku 11. století opěrným bodem českých knížat v tomto teprve postupně osídlovaném území při západní hranici Čech. Významnou epochou velichovské historie je doba, kdy byl v letech 1144 – 1336 velichovský a vojkovický újezd v majetku kláštera premonstrátek v Doksanech. Spolehlivým správcem jednotlivých újezdů byly pro panovníka především kláštery. Zakládání klášterů v českých zemích je spojeno s vývojem raně středověkého českého státu i s šířením křesťanství v dosud značně pohanském prostředí. Do země byli povoláváni řeholníci církevních, především německých řádů a budovaným klášterům uděloval panovník většinou téměř neosídlené oblasti – újezdy. Řád premonstrátů – jeho mužská odnož – byl založen Norbertem z Xantenroku 1120 a usazen ve francouzském městě Prémontré. Podmínkou přijetí do řádu byly sliby chudoby a poslušnosti, vedle služby Bohu také fyzická práce a účinná láska k bližnímu. Na počátku 12. století povolal do Čech arcibiskup Jindřich Zdík, s podporou tehdejšího panovníka Vladislava II.(1140–1173), premonstráty. V letech 1144 – 1145 byla z iniciativy Vladislavovy manželky Gertrudy založena ženská větev řádu premonstrátů v Doksanech, ležící na Ohři. Mezi bohaté dary, jakými byly pozemky, vesnice, dvory i s poddanými, peněžité dary, patřil tomuto klášteru od počátku i velichovský a vojkovický újezd ve východní části tehdejšího Sedlecka. Velichovský újezd sahal k říčce Bystřici až po Krásný Les a zahrnoval i zalesněnou část Doupovských hor. Doksanským premostrátkám patřil velichovský újezd až do roku 1336, kdy jej spolu s újezdem vojkovickým vyměnily s českým králem Janem Lucemburským za vesnice Kmětiněves a Černuc na Kralupsku.

Manství zde trvalo až do druhé poloviny 16. století a zaniklo krátce před r. 1578. Roku 1528 je první zmínka o místní tvrzi. Od tohoto roku drželi panství Hauenstein Šlikové a velichovskou tvrz pronajali poručníci dětí Štěpána Šlika chudšímu příbuznému Buriánovi Šlikovi. Další zpráva z r. 1565 uvádí jako držitele Velichova Lorenze Langera, který již manské povinnosti nevykonával. Roku 1578 prodali držitelé Hauensteina Bedřich a Jindřich Šlikové Velichov, již jako samostatný statek s tvrzí, své příbuzné Lukrécii Šlikové, rozené ze Salmu. Celkově drželi Šlikové Velichov do r. 1651, s přestávkou v letech 1588–1599, kdy patřil Tomáši Tyzlovi z Daltic. Na začátku třicetileté války, v r. 1621, byly tvrz i vesnice vypáleny drancujícím císařským vojskem.

V r. 1651 koupil Velichov se statkem a již opravenou tvrzí Oliver Wallis. Tento irský šlechtic vstoupil r. 1622 do vojenských služeb císaře Ferdinanda II. a většinu třicetileté války strávil na různých bojištích. Po válce se již do Irska nevrátil a zůstal v Čechách, kde r. 1667 zemřel v hodnosti generálmajora. On jeho manželka Agnes Marie, rozená z Guttensteinu, byli tehdy pohřbeni v rodinné hrobce z r. 1668 v bývalém kostele. V l. 1711–1714 držel Velichov Jan Kryštof Kager ze Štampachu, poslední Štampašský držitel Valče. Po několika dalších předchozích majitelích koupil velichovské panství r. 1747 Jan František Hessler, za něhož zde byl postaven zámek. Tento císařský rada a vlastník bohatých stříbrných a cínových dolů v Krušnohoří držel Velichov až do své smrti r. 1770. Po něm se vystřídala ještě celá řada dalších majitelů.



Jak se žilo ve Velichově v 19. století
Velichov měl na počátku 19. století 79 domů a 466 obyvatel německé národnosti (počet se pochopitelně v průběhu let mírně měnil). V obci žila jedna židovská rodina. Působilo zde 25 mistrů – řemeslníků, 8 tovaryšů a 7 učedníků.
Zhotovovaly se zde tzv. „velichovské dózy“, ozdobné schránky určené hlavně pro lázeňské hosty v okolí. Jejich skutečnou podobu ani materiál se zatím nepodařilo zjistit. Zemědělci se věnovali intenzivně pěstování polní zeleniny, jejíž bohaté výnosy dodávali do blízkých lázní, Karlových Varů a Jáchymova. Pěstoval se tady i chmel, zřejmě ale jen pro potřeby zdejšího pivovaru. Pamětníci uvádějí chmelnici pod silnicí k Charitě a vlevo od Školního potoka. K zámku totiž patřil, kromě hospodářského dvora i pivovar. Jeho provoz skončil teprve po smrti Franze von Ledebur-Wicheln (+ 1892) a jeho vdova, Leopoldina rozená z Thun-Hohensteinu, přenesla várečné právo na thunský pivovar v Klášterci, odkud se pivo do Velichova, do hostince „U lípy“ dováželo. Kromě toho zde byla palírna, na Ohři mlýn s pilou a dva další hostince. Kronikář uvádí pečlivě i tehdejší stav hospodářského zvířectva. V roce 1837 byli ve Velichově dva staří koně, 119 kusů hovězího dobytka, z toho 91 krav, 16 telat a 12 tažných volů. Dále 3 staré ovce, 6 koz a pouhých 5 vepřů. Půda – orná pole, louky, zahrady, pastviny a lesy byly z větší části dominikálem (obdělávané vrchností ve vlastní režii), z menší části rustikálem (dědičně v užívání poddaných za úplatek či jiné dávky). Jednu z tereziánských reforem představoval školský řád z 6.12. 1774, který zavedl povinnou školní docházku pro děti od pěti do dvanácti let. Jejím potvrzením byl zákon z roku 1867, jímž František Josef I. „dopřál lidu volný přístup ke vzdělání“. Ve vesnicích to byly tzv. triviální školy (učilo se čtení, psaní, počty a náboženství), které na rozdíl od vyšších, státních škol financovala obec a vrchnost. Ve Velichově byla dvoutřídní škola, zřejmě bez vlastní budovy, protože je uváděno č.p. 33. a č.p. 5. Žádosti o postavení nové školy z roku 1875 nebylo vyhověno, ale v roce 1881 bylo pro tyto účely zakoupeno stavení č.p. 13. od majitele Josefa Michla z Kozlova za 4.750 dukátů. Do velichovské školy docházely až do roku 1829 i děti z Jakubova a do roku 1874 děti z Lipoltova. V obci působil mládenecký pěvecký spolek, jehož činnost položila základy k pozdějšímu Pěveckému a hudebnímu spolku. Řídil jej Wenzel Walter, který vedl zároveň obdobný spolek ve Vojkovicích, po něm pak majitel mlýna v Lipoltově Ottokar Brandner, který v této funkci vytrval téměř padesát let. Majitelem panství, správcem vrchnostenského úřadu a místním farářem byl ve Velichově založen Chudinský fond, jehož majetek v roce 1845 představoval 817 zlatých a 20 a půl krejcaru. Zajímavé ovšem je, že – jak uvádí kronikář – „nebylo potřebných osob“. K mimořádným událostem patřilo zahájení provozu lokální dráhy z Kyselky do Vojkovic (27. ledna 1875). Tuto krátkou trať – 9 km – budoval s podporou státního rady Hofmanna zakladatel lázní v Kyselce a vývozce minerální vody z Ottova pramene Heinrich Mattoni, od roku 1889 užívající titul „svobodný pán“. Kyselka tak získala napojení na evropskou železniční síť, které posílilo jak možnosti vývozu minerální vody, tak návštěvnost lázní, které tehdy stály v plném rozkvětu. Vlak uvítaly na jeho první cestě pěvecké spolky a kapely v Radošově, Velichově i Vojkovicích, také projevy zúčastněných představitelů státní správy i obcí. Jeho cesta trvala dvacet minut. ( Pamětníci vláček nazývali „Oharia-Expres.). S velkou slávou, slavobránou a projevy byla předána dne 13. srpna 1895 do provozu silnice z Velichova do Lipoltova.

Velichov získal svou proslulost. Vzhledem ke svým přírodním krásám, ale také vzhledem k úspěšně provozované restauraci „U Lípy“.

Velichov za 1. světové války
Pisatel velichovské obecní kroniky uvádí období mezi lety 1914 – 1918 zjištěním, že již několik roků před vypuknutím světové války panovala mezi obyvatelstvem nespokojenost se stávajícími poměry a lidé často říkali, že jsou to poměry neudržitelné a že musí dojít k válce“.
Dne 26.července 1914 vyhlásilo Rakousko válku Srbsku – vyhlášení válečného stavu mezi dalšími státy následovalo. Podnětem a záminkou se stalo zavraždění následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie v Sarajevě dne 28. června 1914. Ve velichovském kostele byla 3. července za oba sloužena smuteční mše. Již v den vyhlášení války byl na obecní tabuli vyvěšen příkaz k mobilizaci. Mladší ročníky rukovaly den na to do Chebu k 73. pěšímu regimentu a k 6. zemskému regimentu a do Chomutova k 92. pěšímu regimentu. Starší ročníky byly povolány až 27. srpna. Rodiny doprovázely své brance na vojkovické nádraží bez větších obav, protože všichni byli přesvědčeni, že „do Vánoc budou zase doma“. Brzy se začaly projevovat potíže se zásobováním. Musely být sepisovány všechny zásoby obilí a mouky.
Od srpna 1915 pak už byl chléb vydáván jen na příděl, na potravinové lístky, později i tuky a brambory. Na těžce pracujícího připadly například na týden 3 kg brambor, na lehce pracujícího jen 2 kg. Pro zajištění zemědělských výnosů byly pořizovány soupisy obdělávaných ploch, polí i luk. Protože chyběl i papír, směly děti ve škole psát výhradně na břidlicové tabulky. Velichovské ženy a dívky se angažovaly ve prospěch armády. Pořádaly sbírky na Červený kříž, pletly pro vojáky zimní čepice, nátepničky a ponožky. Obyvatelé byli neustále vyzývání, aby přispívali na válečné půjčky. Zásobování se rok od roku zhoršovalo až po kritický stav vyslovené nouze. Tu také velichovský kronikář považoval za hlavní důvod k zastavení války. Bez komentáře konstatoval vyhlášení Československé republiky 28. října 1918.
Jako všichni němečtí obyvatelé Českých zemí nesli i Velichovští zřejmě nelibě toto začlenění, více by jim bylo vyhovovalo vytvoření tzv. Deutschböhmen, které bylo požadováno v příhraničních oblastech ještě ve dvacátých letech. Kronikář podotkl jenom, že se sesula 600 let stará říše rakouská a s ní i dům Habsburků, od doby Rudolfovy tak vřele opatrovaný, nicméně že obyvatelstvo přijalo s uspokojením ukončení strašlivé války. Také Velichovští zaplatili ovšem válce smutnou daň. Na fronty odtud odešlo 107 mužů, 39 již v zápětí po vyhlášení mobilizace. Na srbských bojištích padli či na následky zranění zemřeli 2 muži, na ruské frontě 3 a na italské 2, v Rumunsku pak další 2 muži (celkem 9 mužů z Velichova). Nezvěstných a tedy nevrátivších se zůstalo 7 mužů, 21 padlo do zajetí a 26 utrpělo těžká zranění. Válka tedy zničila a bolestně poznamenala životy více než poloviny velichovských mužů, otců a synů, kteří do ní narukovali s představou brzkého a vítězného konce. V předsíni kostela Nanebevzteí Panny Marie byla 31. října 1920 odhalena pamětní deska se jmény všech padlých z velichovské farnosti. I ve válečných letech však život ve vesnici plynul svým běžným tokem.
V roce 1914 se ve farnosti konalo 19 svateb a 64 pohřbů, narodilo se 79 nových občánků. V roce 1915 to bylo 13 svateb, 75 úmrtí a 50 narození, v roce 1918 bylo 13 sňatků, 81 úmrtí a 37 narození. I tady se zřejmě neblaze projevily válečné útrapy a nouze. Nejvyššího věku se tehdy dožil z mužů Wenzel Siegl z Jakubova (76 let a 8 měsíců) a z žen Franziska Scharfová z Velichova (86 let). V září 1918 biřmoval světící biskup Georg Glosauer ve velichovském kostele 152 zdejších dětí a do nově založeného Bratrstva Srdce Ježíšova vstoupilo 70 členů, hlavně žen a dívek. Událostí nad jiné významnou se stal 4. září 1916 přelet vzducholodi Zeppelin nad Velichovem, a to podél Ohře, směrem na Karlovy Vary.



Velichov mezi válkami
Jak se žilo ve Velichově v letech 1918 až 1938 dokládají hlavně útržky vzpomínek tehdejších velichovských obyvatel. Občas je zveřejňují v krátkých sděleních, kterým vymezuje místo v Norimberku vydávaný měsíčník „Karlovarské noviny“ (Karlsbader Zeitung), stejně jako všem ostatním městům a obcím Karlovarska. Objevují se v nich blahopřání k životním jubileím a projevy soustrasti k úmrtím rodáků, staré i nové fotografie, vzpomínky i aktuální zprávy.
Publikace „Karlovarsko“ (Karlsbader Landschaft) z roku 1974 uvádí stručný a neúplný přehled dějin Velichova, popisy některých událostí, seznam padlých v první světové válce, ale také seznam obyvatel a plán obce s označením jednotlivých domů (121 popisných čísel) i pomístní názvy v chebském dialektu. Jedna ze vzpomínek vysvětluje úsměvné pojmenování velichovských obyvatel – „Gurkenschieber“ tedy Okurkáři, či spíš ti, co někam vozí své okurky na káře. Ve Velichově se dařilo mimořádně dobře zelenině, především okurkám a právě jejich produkcí se zde zabývalo mnoho pěstitelů. Své výpěstky dodávali hlavně do Karlových Varů. Autodoprava byla tehdy vzácností, koní zde bylo málo, zeleninu proto Velichovští vozili celých patnáct kilometrů na ručních kárách. Aby stihli vhodný čas odbytu museli ráno vyjíždět již kolem čtvrté hodiny. A protože jejich vozidla, opatřená na kolech železnými obručemi se po kamenité silnici pohybovala s velkým hlukem a po celou sezónu tak budila obyvatele obcí, kterými „okurkáři“ projížděli, dostalo se jim onoho posměšného názvu. Zůstal jim i později, když už vozili své okurky do Karlových Varů na nákladních autech po vyasfaltované silnici.
Málokdo také ví, že ve Velichově založil roku 1935 hrabě Eugen Černín ve svém zámku – byť i jen na krátkou dobu – odbornou pokračovací školu, či spíše kurs lesnického a zahradnického zaměření. V přístavbě zámku byl i malý internát pro 8 až 10 přespolních frekventantů. Učili zde odborní pedagogové z okolí, etickou výchovu, tedy náboženství, měl na starost některý řádový klerik. Žáci byli členy skautského oddílu sv. Jiří. Po připojení Velichova k Říši v roce 1938 byla škola zrušena a zámek sloužil jako dětská zotavovna. Majitelé žili většinou na svém sídle v Petrově (Petersburg) u Podbořan. Hrabě Eugen Černín se v roce 1928 podílel také na založení velichovského „Křesťanského německého tělocvičného spolku“, zajistil pro něj tělocvičné nářadí a kroje. První veřejné vystoupení spolku se konalo roku 1930, další, o rok později, bylo připojeno ke slavnosti dožínek. Na dožínky vzpomíná jedna z někdejších účastnic jako na krásnou slavnost, dlouho dopředu připravovanou a očekávanou. Ozdobené vozy, kroje, v čele průvodu jezdec na koni, pak ženci a žnečky se srpy, hráběmi a cepy, s dožínkovým věncem z klasů a s košíky ovoce – všemi zemskými dary. Průvod s hudbou prošel vesnicí ke kostelu, kde se konala slavná děkovná mše. Odpoledne pokračovala slavnost na školní zahradě a vyvrcholila večerním tancem. Stejně nadšeně byla vítána vystoupení velichovského pěveckého spolku „Lyra“. Vzpomínky pamětníků se ovšem týkají i událostí smutnějších.
V létě roku 1927 následovala po nevídaných červnových vedrech (až 34 stupňů) 1. července silná bouře s krupobitím. Padaly kroupy velikosti ořechu a způsobily citelné škody na polích i zahradách. V únoru 1929 přišly naopak nejmrazivější dny za posledních sto padesát let. Bylo naměřeno až – 26 stupňů a napadlo přes metr sněhu. Dramatické bývalo ve Velichově také jarní tání. Připomínal je název místa u zatáčky silnice od Radošova – „eiserne Marterl“, tedy něco jako „ledová Boží muka“. Když šly po Ohři ledy, valily se ledové kry často až přes silnici a na kraji lesa, ve stínu, pak ležely dlouho do jara. Co se ostatně ledu týče, vzpomínají velichovští rodáci také na kusy ledu „jako pěst“, které jako chlapci i v plném létě hledali a nalézali v trhlinách skal při silnici z Vojkovic a do Kyselky.
Počet obyvatel na jeden dům se zmenšoval, zřejmě spolu s nároky na úroveň bydlení. Zatímco v roce 1840 žilo v 79 domech 466 obyvatel ( cca 5 osob v jednom domě) a v roce 1900 v 88 domech 558 obyvatel (cca 6 osob v domě). Před rokem 1945 sloužilo v podstatě nezměněnému stavu občanů (přes 500) již na 120 popisných čísel (cca 4 osoby v domě). Nepočítaje v to ovšem hospic – charitu, v níž byl soustředěn větší počet klientů, pocházejících i z širšího okolí. Významné místo v obci zaujímal zámek a zmíněný hospic, z větších podniků Oertlova cihelna, mlýn s pilou Antona Bröckla, panský pivovar. V obci byla škola, pošta, katolická fara, spořitelna. Většinu obyvatel – živitelů (39) představovali tzv. domkáři, majitelé domků či chalup s malým pozemkem, kolem jednoho hektaru, kteří pravděpodobně mívali ještě nějaké zaměstnání, eventuelně řemeslnickou dílnu či obchod. Další početnou skupinu tvořili zemědělci, kteří hospodařili na větších výměrách (3 až 15 hektarů), jediný Ludwig Seidemann vlastnil 20,5 hektarů půdy. Jeden ze zdejších zemědělců, August Grimm z č.p. 106 byl posledním starostou obce. Vzhledem k výhodným přírodním podmínkám Velichova zde bylo 7 zahradnictví a ještě dvě další, větší – zámecké a při hospici.
Na počátku 18. století zde zaznamenal Tereziánský katastr dokonce 22 zahradnictví. Mimořádně dobré předpoklady zde měla stavební činnost, která nevyžadovala zvýšené náklady na dopravu. Ve Velichově působil stavitel Johann Metker, uváděný také jako Metka či Metke. Byla zde také cihelna, jejíž majitel opatřoval i další stavební materiály, např. řezivo, které dodávala místní pila. Písek se těžil z Ohře. K dispozici byla dvě klempířství, dvě kovárny, dvě truhlárny a soustružník. Stavitel Metker se ostatně podílel také na výstavbě hospice, který byl nákladem 350 000 Kčs, uveden do provozu. 27. června 1909, vybaven příjezdovou silnicí, vlastním vodovodem a kanalizací.


Potřebám obyvatel sloužilo 5 hostinců m.j. U lípy a U bílého praporu (č.p.6., což byl také rodný dům slavného velichovského rodáka, hudbovědce, hudebního pedagoga a prvního ředitele pražské konzervatoře Friedricha Dionysa Webera, který žil v letech 1766–1842). Byly zde 3 obchody se smíšeným a koloniálním zbožím, trafika, řeznictví a pekařství, dva obuvníci a švadlena, kolář, barvíř a autoopravna. Pro kulturní vyžití měli Velichovští pěvecký spolek „Lyra“a farní knihovnu, pro sportovce Křesťanský německý tělocvičný spolek.


Řeka Ohře, která Velichovem protéká, sem vábila rybáře – místní i z okolí. Ještě v první polovině 20. století byl její tok bez jakýchkoliv umělých zásahů (násad) bohatý na parmy, štiky, okouny, kapry, úhoře a řadu dalších druhů ryb, jejichž názvy se ve slovnících nevyskytují. Teprve později začali ubývat především pstruzi v potocích, přitékajících do Ohře, stav se musel doplňovat násadami. Bylo také dovoleno rybaření jen na povolení a jen v určitém úseku. Rybáři se u řeky objevovali hlavně ve volných dnech a pak večer a v noci. Chytalo se na červy, brambory knedlíky, třešně a kuřecí střívka. Ovšem často také bez povolení, „na černo“. Ještě po první světové válce nastával však jednou za čtrnáct dní pro zdejší rybáře den hrůzy. Tehdy, obvykle v sobotu, byly v Karlových Varech vypouštěny do Ohře nashromážděné odpadní vody. Co vše tam plavalo a páchlo nebylo prý možno vypsat. Historie se bohužel později opakovala, jen s nebezpečnějším obohacením říční vody o chemikálie. Teprve čističky v poslední době tuto situaci zlepšily. Ohři ve Velichově očekávala však ještě další významná událost. Dne 17. září 1925 byl uveden do provozu nový velichovský most. Řeka Ohře, která protéká Velichovem, jej dělí na dvě části – větší na pravém a menší na levém břehu. Původně spojoval obě části brod, určený pro přechod povozů s koňmi a také přívoz. Domácí za převezení neplatili, jen za zvířata a povozy jeden a půl krejcaru, cizí dva krejcary za osobu a tři za zvíře a povoz. Stavba mostu přes Ohři se jevila stále naléhavější. Stavbu provedla – zřejmě v letech 1924–1925 – karlovarská firma Bittel a Praussewetter. Hlavní náklady nesl stát, příjezdovou silnici z obou směrů hradil politický okres Karlovy Vary.


Kolaudace a slavnostní uvedení mostu do provozu se konalo 17. září 1925. Aktu předání se zúčastnilo na 40 osob, delegaci okresních zastupitelů vedl tehdejší hejtman Fiedler. Projev s poděkováním všem, kdo se na stavbě mostu podíleli, pronesl přednosta okresní správy, poslanec za stranu sociálně demokratickou Eugen de Witte.
V tomtéž roce provedla firma Niklas z Teplic regulaci Petrovského potoka a zřídila u fary železobetonový můstek. Podobný pak i u vily stavitele Metky. Obec schválila také projekt dvojité vodovodní sítě, po obou stranách řeky, odborná komise pak vypracovala základní zajištění stavby. Voda měla být čerpána z Kirchenwaldu – Církevního lesa. Roky, v nichž probíhala stavba mostu (1924–1925) jsou zaznamenány ve velichovské farní kronice. V roce 1924 byla mimořádně tuhá zima. Od 20. prosince 1923 do 21. března 1924 nenastala žádná obleva a led na Ohři dosáhl síly až 120 cm. Když pak v březnu začalo tát, způsobil nebezpečnou povodeň. Ani nejstarší obyvatelé Velichova takovou zimu nepamatovali. Hned nato, v dubnu, se přihnala nevídaná bouře s průtrží mračen, po které následovalo další velmi chladné období.


Podle sčítání katolických obyvatel farnosti v roce 1924 bylo ve Velichově 640 katolíků. Ti se ozvali velmi energicky proti zrušení řady církevních svátků a tedy volných dnů, které chystala vláda. Sepsali resoluci, kterou v rámci farnosti podepsalo 1142 věřících – a bylo by prý bývalo podpisů mnohem více, nebýt časové tísně.


V únoru 1925 vnikl zloděj do velichovského kostela. Ohnul pruty mříže, rozbil malované okno a odnesl několik cenných bohoslužebných předmětů. Případ byl opět komentován s odkazem na odstraňování náboženské výchovy ze škol. V roce 1924 oslavil zdejší spolek dobrovolných hasičů 40. výročí své záslužné činnosti, samozřejmě s velkolepým programem, slavnostní mší, projevy, cvičením, průvodem, hudbou pod vedením kapelníka Ottokara Brandnera, koncertem a večerním plesem. S podobným programem a slavným uvítáním se ujal svého panství nový majitel Velichova hrebě Eugen Czernin, který přibyl s manželkou Josefinou, rozenou kněžnou Schwarzenbergovou a třemi dětmi 9. září 1924 do velichovského zámku. V neděli 14. září byl slavnostně uveden do kostela, jako jeho nový patron – „rádce, ochránce a podporovatel“ zdejších katolíků.


Zápisy do obecní kroniky dost nevysvětlitelně končí rokem 1927. Zato kronika farní (založená v roce 1630 ) pokračuje dále a zabývá se dost podrobně nejen událostmi týkajícími se církve, ale i ostatního života v obci. Tento široký záběr spočívá možná i v osobě tehdejšího zapisovatele, kterým byl zřejmě pan farář Johann Frank, který ve Velichově působil v letech 1920–1939.

Velichovský hasičský sbor oslavil náležitě 55 let své záslužné činnosti (založen 1873). V květnu 1928 byla v kostele vysvěcena Lurdská jeskyně, pořízená z darů věřících. Soška Panny Marie pocházela dokonce až z italského uměleckého ústavu. V květnu oku 1929 byl ve Velichově poprvé slaven Den matek, a to v návaznosti na májové mariánské pobožnosti. Součástí oslav byl koncert s řadou recitací a projevů, ale také návštěva hřbitova, kde bylo vzpomenuto všech matek zemřelých a jejich hroby ozdobeny a osvětleny. „Jedno oko nezůstalo suché“ napsal pan farář. Zima tohoto roku byla mimořádně krutá, a to až do konce března. Led na Ohři dosáhl síly 1,5 m, teplota klesla až na –30 stupňů. Roku 1932 ukončila lokální dráha Vojkovice – Kyselka (v provozu od roku 1894) osobní dopravu, kterou převzaly autobusy. V prosinci roku 1933 byla ve Vojkovicích založena skupina bývalých účastníků války „Synové vlasti v boji“, která se brzy angažovala v celém okolí. Její heslo znělo: Bojovníci kupředu za náš lid ! A v roce 1935, při parlamentních volbách, v nichž zde dříve převládaly hlasy pro německou sociální demokracii a německou křesťansko- demokratickou stranu, případně pro strany rolníků a řemeslníků, získala velice výraznou převahu hlasů strana Henleinova.

Velichov za 2. světové války
O záboru Sudet v říjnu 1938 se farní kronika Velichova nezmiňuje. Jen kronika velichovské školy zaznamenala školní slavnost na počest „osvobození Sudet“. A v březnu 1939 další, s projevem, který pojednával o výhodách ochrany, kterou říše převzala nad územím Čech a Moravy zřízením protektorátu. Nejsou zde uvedeny žádné národnostně zaměřené konflikty či demonstrace. Změnu poměrů však naznačuje okolnost, že hospic – charita přešla ze správy Sester sv. Kříže do správy státní.

První skutečný dotek války postihl tehdejšího majitele panství, hraběte Eugena Czernina. Jeho nejstarší syn Karl Eugen padl 18. května 1940 ve Flandrech. Protože ve Velichově strávil dětství a mládí a byl zde velmi oblíben, želela ho celá obec a zúčastnila se smuteční bohoslužby. V tomto roce se ve Velichově objevilo 60 francouzských válečných zajatců. Byli sem převezeni z Norinberka, aby odstraňovali veliké škody, které způsobilo několik průtrží mračen na silnicích a mostech, především na zcela neprůjezdné trase z Velichova do Petrova. Pro zajatce byl vybudován tábor, a protože je doprovázel kněz, byla při něm se svolením generálního vikáře zřízena i provizorní kaple, v níž byla denně sloužena mše. O nedělích, při zavřeném kostele, mohli mít zajatci vlastní bohoslužbu i ve farním kostele. Byli prý velmi zbožní. Kromě oprav silnice a regulace Petrovského potoka, na jehož kamenech zůstaly dodnes jejich nápisy, pracovali zajatci také v zemědělství. Stále více velichovských mužů odcházelo na frontu a chyběly pracovní síly. V roce 1940 byla dokončena stavba nové farní budovy, která byla slavnostně vysvěcená 18. srpna. Své působení zde po devatenácti letech ukončil pro nemoc P. Johann Frank a správu farnosti převzal P. Wenzel Zwerenz.


Zimy v letech 1940, 1941 a 1942 byly mimořádně tuhé a dlouhé, s velkými mrazy až – 30 stupňů a spousty sněhu. Těžce poškodily ozimy i ovocné stromy, také úroda brambor byla malá. Znamenalo to snižování přídělů, které byly zavedeny od začátku války. Brambor dostal jeden obyvatel na celý rok 100 kg. Na měsíc si na potravinové lístky mohla jedna osoba koupit 1,5 kg mouky, 7 kg chleba, 80 dkg másla a ostatních tuků, 15 dkg těstovin, 32 dkg ostatních potravin. Týdenní příděl masa obnášel 35 dkg, 2 vejce a 1 a 3/4 litru „modrého“ mléka (odstředěného). „Příděly proti mírové době omezené, ale dostačující“ komentoval pan farář. V dubnu 1941 bylo do Velichova z bombardovaného Düsseldorfu přivezeno 30 chlapců s vedoucím, učitelem, knězem a kuchařem. Ubytování dostali v zámecké přístavbě. Přicházely zprávy o padlých a nezvěstných – farnost ztratila již 14 mužů, „kteří padli v boji za svobodu našeho domova hrdinskou smrtí.“ Stále více věřících hledalo útěchu v kostele. Zápis z roku 1941 končí pan farář povzdechem: „Bůh dej, aby nastávající rok přinesl vytoužený mír, klid a pořádek, jako odměnu za těžké oběti frontových bojovníků i zázemí…“


Rok 1942 začal v lednu odvozem rekvírovaných zvonů a slavným pohřbem nadpraporčíka letectva Karla Leo Habla na velichovském hřbitově. Zlá zima ovlivnila podstatně situaci na východní frontě, kritický stav vojáků, nedostatečně vybavených na ruské čtyřicetistupňové mrazy, vyvolal potřebu sbírek. Obyvatelstvo odevzdávalo především kožichy a teplé prádlo – „bohužel opožděně pro přední linie“ konstatoval pan farář. „Naděje na vítězný konec války, očekávaný v tomto roce po velkých úspěších našich vojsk během letního tažení a přes ujišťování vlivných osobností se nevyplnily. S počátkem zimy následovaly opět ústupy v Rusku Boje na všech frontách trvají s nezmenšenou silou…“ Farnost ztratila dalších 16 mužů. Zápisy ve farní kronice jsou pak stále stručnější. Konstatují porážku u Stalingradu i v severní Africe. I když „nezlomily bojovného ducha našich vojáků“, bojujících proti přesile. Jsou hlášeny ústupy a přesuny vojsk. Množí se nálety na německá města a pro posílení výzbrojních rezerv byl vyhlášen sběr kovů. Velichovský kostel odevzdal téměř 60 kg barevných kovů – svícny, mešní konvičky, zvonky, poškozený kříž, lampu. Dalších 13 farníků „splnilo věrně svou povinnost a položilo život.“
Rokem 1943 německé zápisy ve farní kronice končí. Je tu ještě jen sdělení, že v tomto roce se ve Velichově narodilo 10 dětí, byly uzavřeny 3 sňatky a 8 obyvatel zemřelo. Existovalo asi mnoho pochopitelných důvodů, pro které pan farář nemohl nebo nechtěl dále zaznamenávat …


Následky 2. světové války ve Velichově
Válka zasáhla těžce do života všech obyvatel Velichova. Ti z nich, kteří zažili tato léta jako dospělí a tedy s plným vědomím útrap, omezení a ztrát, většinou již nežijí. Někdejším, tehdy ještě nedospělým, pomáhal přežít přirozený optimismus a vitalita mládí. I oni si ovšem pamatují na zprávy o padlých a nezvěstných spoluobčanech, příbuzných a známých, na přídělový systém, nedostatek potravin, textilu, paliva – i když v obci, z velké části zemědělské, nebyly tyto újmy tak markantní jako ve městech. I mladí podléhali přísné pracovní povinnosti. Byli nasazování do továren a dílen v okolí, na zemědělské práce. Bylo třeba nahradit muže – vojáky. Mladí a děti se později také snadněji smiřovali s tím, co následovalo po skončení války, s trpkým závěrem, který nikdo nečekal. Nastal sice mír, ale mnoho velichovských mužů zůstávalo dosud v zajateckých táborech či nezvěstných.
Nejtěžší rána dopadla však v podobě odsunu německých obyvatel, a to ještě v roce 1945. Nové správě obce – národnímu výboru Velichova docházely směrnice, podle nichž sestavoval seznamy osob, určených do jednotlivých transportů. Pořadí bylo stanoveno na základě osmi kategorií. Záleželo na postradatelnosti členů jednotlivých rodin vzhledem k zachování a obnovení nutných provozů – stavebnictví, průmyslu, zemědělství, lesního hospodářství v širokém okolí. Také na kvalifikaci, věku a zdravotním stavu. Jako první odcházely osoby z jakýchkoliv důvodů neproduktivní. Rodiny zůstávaly vždy pohromadě. Jejich členové – toho času váleční zajatci, byli vyreklamováni ze zajateckých táborů, aby mohli odejít s rodinou. Postupně docházely ovšem také četné žádosti o odklad termínů, a to od zaměstnavatelů, kteří tyto pracovní síly nutně potřebovali. Z transportů byly vyňaty osoby, které zažádaly o československé státní občanství a splňovaly stanovené podmínky. Dále antifašisté – ti mohli odejít jen na vlastním přání a se vším, co si určili. Dále osoby s legitimací specialistů a jejich rodiny, osoby české a slovenské národnosti ze smíšených manželství a ty, jimž byla z nějakých důvodů udělena milost. Zavazadla do těchto transportů, podle některé směrnice 30 kg, podle jiné 70 kg, měla obsahovat nejpotřebnější předměty: osobní doklady, ložní prádlo a přikrývky, rezervní oblečení, nezbytné kuchyňské náčiní a nářadí pro výkon povolání, dále dětské kočárky a vozíky. A ovšem jídlo na tři dny. Z cenných předmětů byly vyloučeny šperky, které byly na hranicích ukládány do jmény označených schránek, fotoaparáty, umělecká díla, kožešiny. Dovoleny byly snubní prsteny a hodinky, nikoliv zlaté, bible a modlitební knihy. V době od 21. l2. 1945 do 5. 10. 1946 bylo tak vyhotoveno devět seznamů pro transporty. Poslední seznam z února roku 1947 uvádí již jen 17 občanů, kteří zde dosud z pracovních důvodů zůstávali. Transporty byly směrovány do pásma ruského – pokud ovšem zapsané osoby souhlasily – dále do pásma amerického, anglického a francouzského, což se ovšem týkalo jen zdejších obyvatel, nikoliv případných uprchlíků z říše. Rodiny, určené pro termín jednotlivých transportů odjížděly do sběrného tábora ve Dvorech, zavazadla jim byla odvezena a podle směrnic pro armádu, která zajišťovala transporty po technické stránce, měl být odsun prováděn „způsobem spořádaným a lidským“, s péčí o nemocné a děti, s dostatkem vody. Určené rodiny měly zanechat své bydliště v pořádku, zamknout dveře, klíčový otvor zalepit páskou a klíče předat pověřeným pracovníkům. Welchau se stal Velichovem.
Dnes jej každoročně navštěvuje hrstka rodáků, rozptýlených po celém Německu. Mají zde své mrtvé a stopy, které zde zanechal ve svých životních příbězích. Zúčastňují se „polní“ bohoslužby. Před kostelem se vzájemně vítají a seznamují s rodinnými událostmi. Svůj domov mají již jinde, právě tak, jako Velichov přijali za svůj domov jiní, i s jeho celou a neoddělitelnou historií, aby zde začali novou kapitolu jeho dějin.


Kontakt
Obec Velichov
Velichov 13 , 363 01 Ostrov
Tel.: 353 942 105, 353 942 232
Fax : 353 942 105
E-mail: obec@velichov.cz
2015 Nejlepší Levné hodinky Rolex 69$ ,Omega,IWC,Hublot,Tag Heuer pro sale.repliky hodinek buy móda klasika richard mille,franck muller,Blancpain,Alain Silberstein,online.špičková kvalita Romain Jerome,Baume Mercier,Breitling,Patek Philippe,pro muže a ženy.